Tři skřítci – Příběh louky

Bylo nebylo..

Takto přeci začíná každá pohádka. Jenže já ti nebudu vyprávět pohádku, ale příběh, který se doopravdy stal. No vážně, věř mi. Anebo aspoň zavři oči a poslouchej…

Byla jedna stará pila. Na té staré pile ve sklepě žili tři skřítci. Jura, Mura a Bura, tak se jmenovali. Jo a na kocoura Moura nesmím zapomenout, ten jim jejich pokojíčky pečlivě střežil. A hádejte před kým?

Ta pila byla hódně stará, ale stále v provozu, střídali se tam chlapíci pilaři na směnách, tak jak to obvykle v takovém rušném střídavém provozu bývá. Jen v noci bylo ticho a klid. A to byl ten pravý čas, kdy se do svých postýlek skřítci po celodenních dobrodružstvích rádi vraceli. Aby načerpali nové síly a mohli znovu vyrazit. Jako třeba jednoho dne ráno…

Počkej, počkej chviličku, nejdřív ti ty kluky malinkatý představím. Abys věděl, s kým máš tu čest.

Abych to nepopletl, myslím Jura byl takové sřredně velké postavy se špičatým kloboukem průměrné velikosti, co obvykle nosí skřítci. Bura byl malý, klobouk vytažený téměř do nebes, Trošku zavalitý, ale snad nejroztomilejší z nich. Mura, to byla kapitola sama pro sebe. Vytáhlý hubený skřítek plný nerozumu. Stále v pohybu. Byl první všude tam, kde se co šustlo. Jo a ten měl klobouček téměř plochý, špička byla zapadlá do pokrývky hlavy, jakoby nebyla. Spolu pak tvořili tým, který si velice dobře rozuměl, stál jeden za druhým a druhý za třetím a třetí za prvním a to pořád tak dokola, a i naopak.. A těch dobrodružství co zažívali!

Někdo by mohl namítnout, že mu ti skřítci připomínají Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Jenže já nevyprávím pohádku, jak už jsem přeci řekl. Nýbrž příběh o zvláštních stvořeních z malé pily v zapadlé vesničce kdesi v pohraničí. Navíc nebyli tak velcí, Burovo břicho bylo velké jako kocourova hlava. To jen pro porovnání, jak malí byli. Malí vzrůstem, ale s velkými činy!

✨

Vůbec není důležité jak vypadali. Byli to prostě skřítci, v té velikosti se detaily ztrácí. Tedy aspoň těm, kteří skřítky nikdy neviděli. A to je právě ono. Zjevovali se jen tam, kde vládlo dobré srdce.

Jednou takhle k ránu, když se zaměstnanci začali sjíždět k branám pily, a ve sklepení to vibrovalo, jako by byl nálet, řekl Jura: ”Je čas navštívit našeho kamaráda Jardu”. Jarda bydlel nedaleko v jednom lesíku Všerubského průsmyku, na rozhraní Šumavy a Českého lesa. Normálně milému medvídkovi říkali ’Méďa’, ale ten den byl něčím výjimečný. Jarda měl totiž svátek!

Tak šli..

„Ahoj Méďo” (nechtěli důvod jejich návštěvy prozradit hned na úvod)

To víš Jarda si moc nepamatoval, natož si vzpomenout, že má svátek. A tak přijal skřítky tak jako vždy, když se za ním vypravili. Otevřel sklenici medu, co včera pracně dlabal z plástů včelích příbuzných a s lehkým úsměvem nabídl. Kluci ze sklepení staré pily se jen potutelně pousmáli, to vyvedlo jinak klidného Jardu trochu z míry.. ‘Copak ti tři mají asi za lubem?’ Řekl si.

(Mimochodem, teď mi jeden včelý méďa přistál na rameni. Chviličku jsem měl pocit, že jsi to ty a šmíruješ, co se mi honí hlavou)

Skřítci ale vědí, co si myslíš a tak jeho otázku převedli do reálné fantazie.. Zvláštní slovní obrat co? Ale ono to tak skutečně bylo! Nebo myslíš, že ne? Já ale u toho byl a viděl jsem, co jsem viděl. Skočili za lub, dali hlavy dohromady tak, aby se hroty jejich klobouku spojili.. no a to se pak děli věci.. Méďa se rázem ocitl v doprovodu svých kamarádů v….

To co tě jako první napadne to není. Rovnou zkus hádat kde, když první odpověď víme, že není správná.

✨

„A mám hádat první nebo rovnou druhou možnost?“
„Jasně že druhou, ta první je špatně!!“
„První mě napadlo, že se ocitli v lese. No a druhá teda… že by letěli navštívit kamarádku lištičku do sluníčkové nory?“
„Správně, jak to víš? Jen to není úplně přesně. Neletěli, ale pluli..“

✨

Cesta byla nijak trnitá, jak by se od pohádky čekalo. Naopak, vše plynulo hladce bez překážek. Možná proto, že je to příběh, jak bys teď jistě namítal. Který se stal. Bylo, nebylo? Při dotyku špiček klobouků se najednou kdesi z nebes snesla loďka, nevelká, nemalá, a s lehkostí usedla do mechu blízko Jardova brlohu.

(Při každém doteku špiček jejich klobouků se děli věci. Proto kdo skřítky zažil, a že jsou přísná kritéria, začal jim říkat Dotknutelní..)

Loďka byla překrásná, celá zářila, jak se v jejím trupu odrážel sluneční svit. Ne náhodou se podobala srpu měsíce, to víš, nebeský koráb.. Jura, Mura, Bura nastoupily. Méďa chvilku váhal, nevěděl si rady s tou krásou, co se mu před očima v tomhle okamžiku zjevila. Když byli všichni kamarádi na palubě, celý svět se rázem změnil v obrazce kaleidoskopu. Obrazce střídali obrazce, barvy zas barvy, bylo to fakt bláznivý, jakoby nepluly s časem, ale skrz něj. Projekce střídali pocity, prožitek z cesty byl pro Jardu nad jeho chápání, nicméně užasle zíral na tu krásu. Skřítci věděli, že ne každý může tuto cestu absolvovat, Méďu ale dobře znali.
🙂

Jarda se nechal nést.. plul! 🌙

✨

Jak jsem již zmínil, žádné překážky, žádné strasti kamarády nečekali. Skřítci neznají nenávist, neznají ponížení, neznají lhaní, neznají závist, nic z toho neznají, ani nemohou, cokoliv z toho se někde objeví, skřítci tím prostupují, jako by byli vzduch. Proto lidé s touto těžkou energií nemohou skřítky nikdy spatřit..

Skoro to vypadá, že Jarda dostal své skřítky za odměnu že? Kdo ví proč, ale jasné je, že Méďa nikdy nikomu neměl v úmyslu ubližovat a věřím, že ani neublížil. Proto se s Jurou, Murou a Burou kamarádí. A oni s ním.

✨

Kdesi na úpatí Slepičích hor na kraji paseky ve své sluneční noře žije malá neposedná lištička. Skřítci jí říkají Sluníčko, nebo také Štístko, pro její pohled na svět, pro její sílu a energii, kterou kolem sebe instinktivně rozsévá. Ráda se toulá po kraji, často i za hranice jejího teritoria, tak jak je liškám přirozené, aby se zas vrátila zpět do svého doupěte naplněna poznáním.

Tak jako myšlenka 
Hloubka
Strom
Nezůstaň na povrchu 
Ponoř se a vnímej

Každý ráno vychází 
Každý večer zapadá 

Že prý jsem jinej 

Ale copak tě to napadá

Jura, Mura a Bura moc dobře věděli, že lišky medvědy přitahují. I lišky to vědí, jsou chytré, to medvědům imponuje. A mazané, což ve spojení s medvědí silou dokážou neuvěřitelné věci.
Nooo pěkně se tu otevírá zajímavé téma vztahů lišek a medvědů. Ale nepředbíhejme příběhu..
🌙

(Včera včelí medvídek, dnes tesařík? Jakou podobu si vezmeš zítra, abys mě přišla zkontrolovat )
Méďa ale zatím nic netušil. Jeho společníci tiše naslouchali Méďovým myšlenkám, skládali si mozaiku Méďových obrazců. Nepotřebovali k tomu myšlenkové mapy, tak jak si lidé vymysleli pro snazší seberealizaci.
A tu v jednu chvíli obrovský záblesk.. ze slunečné mlhy, která ozařovala Jardovy oči, že si je musel krýt, se postupně ostřili detaily místa, kde loď měla přistát…
A tak se stalo to, co Jura ráno hned jak otevřel oči ve sklepě staré pily plánoval.. xxx
“Trpaslíci jsou zrcadlem lidského fyzického jsoucna, skřítci duševního”
xxx
Jára vystupoval z toho čarovného korábu s rozvahou. Nebylo divu, tolika nového.. i pusa mu zůstala otevřená dokořán. Jen aby mu tam včelka nevlétla! Ten kraj, který se mu rozprostíral před očima ho doslova okouzlil. Skřítci tiše sledovali, jak se medvídek nad tím vším rozplývá. “A co potom setkání s paní slepičích hor” pomysleli si.
Vlastně nebýt skřítků, nic z toho by se nestalo. My to teď už víme, ale méďa si to zatím neuvědomoval. Skřítci věděli moc dobře co dělají. Protože mají méďu rádi, ukazují mu cestu, kterou se vydat. A ne jinak tomu bylo i dnes.
Po chvilce rozjímání se kamarádi vydali na cestu lesem, který se rozprostíral podél malého potůčku a navazoval na louku, kde na konci stálo stavení. Vše všude krásně kvetlo, zpívali ptáci a ne nahodou měli stále slunce nad hlavou. Jako by je strážilo, ukazovalo cestu, nebo jen tak sdílelo jejich radost. Jakoby skřítci se sluncem uzavřeli pakt. Asi to tak bylo, protože takové sdílení všeho živého, a vlastně i neživého, se asi jen tak nevidí.
“Ale ono se to přece jen děje, a všude. Jen je potřeba otevřít oči. Pořádně se nadechni a rozhlédni se. Otevři se. Otevři sebe a nech to krásné, ať do tebe vstoupí. Staň se součástí” šeptají kamarádi.
xxx
No jó to by ale nebyl méďa, aby si nedokázal zkomplikovat cestu. Za padesátým osmým stromem, kde se rozprostírala paseka, zahlédl Jarda klát. No a bylo rázem o zábavu postaráno. Pustil se do všeho medu, co vněm našel, cpal ho do sebe jako pominutý, málem se zadávil. Bylo marné volání Jury, aby tak nehltal, že oni mu to nesní. Medvídek neviděl a neslyšel.
No a tak se talo, co každý věděl. I ty to přeci víš! Ale když on si prostě nemůže pomoci.
🙂

xxx
Byl pozdní večer, slunce se ale stále pohupovalo nad hlavami výletníků.
“Dnes nejdu spát” řeklo si. “Copak ho v tom mohu nechat?”
Medvídek na kraji bukového lesa v klubíčku schoulený za břicho chytajíc těžce oddychoval. ”Dobře ti tak” řekli kluci sborově, ”takhle se nacpat!” “Ráno ti bude líp” řeklo mu sluníčko, které dnes měsíčku nedalo šanci ukázat své vnady. Měsíc se samosebou přišel také podívat, jen byl schovaný za sluncem. Věděl, že slunce dobře ví co dělá. Oni dobře vědí. A tak ho nechal, aby medvídka svými paprsky opečovávalo.
Tak a teď přišel čas na oblíbenou písničku https://youtu.be/norLLfD0KKI
xxx
Jo ježci, to je kapitola sama pro sebe. Nevím co na tom zazvoru vidí. Jeden šel takhle v noci kolem médi, mašíroval od Tábora, říkal. V tamních lesích prý našel kousek zázvoru.Tedy tvrdil že našel. Věř ježkům že jo.
“Copak tady deláš medvídku?” zeptal se ježeček. ”Copak se ti přihodilo? Ale já už vím, zas medík viď? Znám taky jednoho, co si nedá říct. A pak to takto dopadá. Takový krásný úplněk, a ty se tu tak válíš.”
Sedl si vedle Jardy, rozdělal oheň, z potůčku, donesl v lupenu vodu, nastrouhal zázvor o kůru habru, který jako jediný z rodu starých habrů stál majestátně v rohu paseky, a uvařil zázvorový čaj.
xxx
Nic netušící lištička se právě vracela z jedné z mnoha výprav, které uskutečňuje do širokého okolí. Teď byla navštívit svou tetu, která ji vždy na cestu zabalí do pytlíčku pár kořínků zázvoru. Dobře věděla, že se jí pytlíček malinko rozpáral. U Tábora, tam kdesi v leíich. Ale ještě jí zbývalo. Moooc se těšila domů, čekala totiž návštěvu, tak se nechtěla zdržovat hledáním ztraceného kousku. ‘Myslím, že pro návštěvu zbylo zázvoru dost ́, rikala si.
Nedaleko svého domečku se zastavila, aby se jako vždy pokochala krásným výhledem do kraje, tak jak to ráda dělávala. Západ slunce ji nejvíc přinášel potěšení. Jenže už tam seděla celé hodiny, a slunko stále nic. Jak přibité se zhora dívalo na lištičku, která údivem vyhrkla: “21:21, a ty nic?”
Byly to velké kamarádky, slunko a lištička, slunko své přítelkyni poskytovalo radost a sílu, lištička na oplátku postavila doupě ze samých sluníček. Takový zvláštní vztah měli. Vlastne stále mají, všichni skřítci, kteří kde jsou, o tom rádi vyprávějí.
xxx
Bylo krasné, snad jen trošku ospalé ráno. Ptáci se snažili svým štěbetáním sluničko povzbudit, aby mu nepadala víčka únavou. No to by se asi děli věci, kdybi se sluníčko
🙂

schovávalo za měsíc. To si nedovedeš ani představit. Jó bývá to tak občas, jednou dvakrát do roka, když si potřebuje odpočinout. Ale nikdy víc než pár minut. A co potom celý den.
Celý kraj se probouzel, vlastně možná vůbec nespal. Kdo ví. Medvídek, když se mu po čaji ulevilo, si celou noc s ježkem povídal. Vyptával se na tu zvláštní lištičku, když o ní ježeček stále povídal. Nepřestával se divit tomu, jak při vyprávění jihnul. Vlastně při tom tajně toužil lištičku poznat. To ovšem nevěděl, že cesta kamarádů vede práve k ní.
Skřítci měli jasný záměr.
Bylo to opravdu zvláštní ráno. Lištička seděla na zápraží, povídala si se svými kamarádkami kočičkami, jen kocourek chyběl. ’Kdepak se asi toulá’ řekla si. Její rozpuštěné vlasy se nápadně podobaly paprskům slunečního svitu po probdělé noci. Toho dne ani rosa na lukách kolem domku nebyla. Opravdu zvláštní ráno. Na kraji paseky doutnalo žhavé. Ježeček se rozloučil a navrhl, že se někdy zastaví na kus řeči. Neřekl kde, jak by taky mohl. ‘Kdo ví kam nás nohy povedou’, řekl si Jára. To se zatím skřítci chystali na cestu, věděli totiž, že lištička už na ně čeká ve svém příbytku. Nechtěli meškat. A Járu už bříško nebolelo, tak proč cestu oddalovat.
Tak šli. xxx
Jak tak dál mašírovali podél potůčku, zaslechli zvláštní kňourání. “Co tady děláš kocourku? Odkud jsi se zatoulal?” vyhrkli všichni naráz. Z pod mlází k nim pomalu našlapoval milý, trošku ustrašený kocourek. “Mia uuusemtu doma!” odpověděl zrzounek.
Mia, tak se milý a z počátku rozpačitý kocourek jmenoval, najednou pookřál, když si s ním začal Bura hrát. Burovi sice pořád padal klobouček na zem, jak se za kocourkem honil v mlází, ale právě to bláznovství se zrzounkovi moc líbilo. Byla to velká legrace.
Za lesem se rozprostírala obrovitánská louka. No to byla krása, rozkvetlá louka hrála všemi barvami. A jak voněla! Když k ní všichni dorazili, kocourek začal opět dovádět, poskakovat, pobíhal sem a tam, jako by do nej střelili. V dálce se totiž ozývalo zvláštní pískání a třískání. Kocourek to dobře znal, moc dobře věděl odkud se zvuky linou. Ale méďa byl překvapený. Znělo to totiž, jako když si doma hraje na.. ́Přece to znám!? ́ zamyslel se.
Ten zvuk, ten rachot a pískáni, to volání z pod dubu, mu bylo stále jasnější a jasnější.
Dadadadadadada Dadadadadadada
Začal si také prozpěvovat.
https://youtu.be/WldhBqsy4aA

Ta hudba ho čím dál více strhávala. A jak tak šli, došli k příbytku, ve kterém ne pod dubem, ale pod jabloní, a netřískala a pískala, nýbrž krásně hrála, ́ona ́. Medvídkovo pohled s liščím pohledem se najednou protli, to zvláštní ticho a klid, které to všechno najednou doprovázelo, jakoby se čas zastavil. Sluníčko vyslalo z posledních svých ospalých sil milion zářících paprsků. To na znamení požehnání. A oni stále jen koukali, jeden na druhého, ani nemrkli. Jen z louky se ozvalo mňoukani ”Mia uuuu sem tu doma”.
“U toho fakt už být nemusíme kluci” řekl Jura chvějícím se hlasem. Asi ho to dojalo. A nejen jeho. ”Máme tě rádi Járo!”
To medvídek dobře věděl, jenže teď už se nechával unášet tou krásnou vůní lištičky. No ani medvídek lištičce nebyl lhostejný. Tak se tedy stalo, že Jura, Mura a Bura svůj dárek medvídkovi předali.
Doma na skřítky čekal kocorek Ferda. “Musíme jít Járo, ale neloučíme se na dlouho. Brzy na shledanou” A plni dojmů z dobře vykonané práce spojili hroty svých čepců a rázem byli fuč. Je štěstí mít své skřítky, o to větší, když s nimi kamarádíš, když jim nasloucháš, když ti ukazují správnou cestu. A ty po ní jdeš, s radostí..
https://youtu.be/UQG0eLfu4no
A bez protestu..

Jar

Společně STvoříme 🔆
©️2020 NaLouceUSlunce.cz